Cesta je cíl

Kdo z koho?

26. dubna 2015 v 15:19 | kajule74 |  O životě

Sedím v čekárně u paní doktorky je šest hodin ráno a jsem první pacient. S takovou velkou touhou dovědět se, zda je těhotenství v pořádku či ne, jsem musela jet okamžitě hned ráno.Když mi paní doktorka potvrdila to ,že těhotenský test nelhal a že jsem skutečně v jiném stavu byla jsem v šoku podruhé. "To přece není možné", říkám si. Vždyť jsem nikdy neměla otěhotnět" (mé dvě těhotenství byla s pomocí hormonální léčby ) První otázka v sobě : "Bože co budeme dělat?? " Tento pocit radosti se vzápětí proměnil v obrovský problém. Paní doktorka mi sdělila, že mi toto těhotenství nedoporučuje . Navrhovala interupci. Ptám se "Proč? To je tak zlé?" ona mi odpověděla, že vzhledem k rizikovosti těch předešlých těhotenstvích toto bude také a že je mi 39 rodit ve 40 a že mám být vděčná za dvě krásné dcerky. Vysvětlila mi rizika a pomalu sepisovala žádost na interupci . Ve mě se začaly míchat pocity. Pocit radosti střídal pocit strachu. Nevěděla jsem co je správné. Do toho mě začaly hlodat myšlenky: "Však máš dvě děti, třetí je v dnešní době luxus, který si my dovolit nemůžeme. " a vůbec jsem nevěděla co říct. Asi bylo z mého pohledu patrné, že definitivně rozhodnuta nejsem proto mi dala týden na rozmyšlenou. V prvním těhotenství jsem prodělala preeklamsii a těhotenskou cholestázu, dcerka se mi narodila ve 34 týdnu s váhou 1750gr. druhé těhotenství jsem měla lepší holčička se narodila ve 36 týdnu s váhou 2145gr. U druhého těhotenství jsem musela jít tak brzo rodit , prpotože mi mé jaterní testy vylítly vysoko. Preeklamsie nás minula. Jenže u prvního šlo o život jak mě tak dcerce. Proto mi moje doktorka nedoporučovala pokračovta v jiném stavu. Navštívila jsem svého internistu,, který mi hlídá játru. I ten k mému údivu byl proti. Nahlas jsem oběma řekla, že je poslechnu že dám na jejich radu že oni jsou lékaři.
Domu jsem jela autem a přes slzy jsem neviděla na cestu . Manžel se mě doma zeptal na verdikt . Vše jsem mu řekla , byl nejistý, ale řekl mi že bych měla poslechnout doktory.
Řekla jsem manželovi : " Vím, že to je kluk, čekám kluka" . A rozplakala jsem se .
Druhý den mi manžel volal do práce a sdělil mi tu nejstrašnější zprávu a to, že jeho tatínek umřel. Slzy a tlak na hrudi to byly moje reakce. Myslela jsem, že mě samotné pukne srdce. Pocit ve mě: Umřel mi tchán on si vybrat nemohl a já mám rozhodnout o smrti mého nenarozeného dítěte? Mám vzít život něčemu co začíná? Co když děda věděl , co když uvolnil místo co když to všecko je jakési znamení , že si dítě mám nechat? Strach z interupce se mísil se strachem si dítě nechat. Musím přiznat, že mě přepadly i takové myšlkenky že už máme svůj klid děti odrostlé pohoda. A ted zase od začátku miminko. Ale tyto pocity hned střídaly pocity viny , že vůbec takto mohu uvažovat. V době vyřizování pohřbu a samotný pohřeb byl pro mě tak stresující , protože jsem měla pocit, že zároveň prožívám pohřeb svého děťátka co se ještě ani nenarodilo. Své tajemství jsem nikomu nesdělila. Jen manžel i holčičky to věděly a mí rodiče. Ti byli proti , báli se o mě. Po pohřbu mi manžel řekl, že se bojí aby mi za půl roku nevystavoval pohřeb taky . Já si to ani nechtěla představit aby děti o mě přišly. Proto jsem nevěděla co dělat nechat si dítě a risknout vše , nebo poslechnout lékaře a ukončit toto? Dětem ač jsou malinké jsem to řekla přímo. Vysvětlila jsem jim, že pokud by mi miminko mělo ublížit pošleme jej za dědečkem. Pokud bude vše v pořádku zůstane s námi. Ale stále jsem se měla rozhodnout a říct co dál. Nevěděla jsem jak mluvit s manželem. Protože v hloubi duše jsem o to dítě moc stála, ale nebyla jsem si jistá zda o něj tak stejně stojí muj manžel. Vím , že se bál o mě, ale nebojí se spíše o svůj klid , který už máme? Skutečně je v tom jen strach o mě? Protože když mě samotnou napadaly myšlenky, že nám miminko veme klid a pohodlí co on? Měli jsme to oba stejně oba jsme se prali se všemi těmi myšlenkami. V dnešní době jsou i dvě děti luxus . A my čekali třetí. Nedokážu ani slovy vyjádřit ten strach z mého rozhodnutí zda se rozhodnu správně. Když se mi jednou připomněla jedna myšlenka : říkavala jsem svým dětem že je miluju tak moc, že bych za ně život dala. Ted tady nosím moje další dítě a místo abych si byla jistá tak přemýšlím zda mu život ukončím či nikoliv. Bylo mi stydno.
Taky jsem si vzpomněla na okamžik, kdy jsem kvůli práce, která mě neskutečně bavila, ale kde jsem nedostávala včas peníze a v poslední době to šlo od 9 k 5 a vypadalo to na krach firmy jsem volala do nebes a přála si aby mi někdo nějakým způsobem pomohl vyjít z této situace. Volala jsem po nové práci nebo at vidím to kudy se mám vydat. A najednou zázračně čekám dítě a já stále nevidím to kam jít a co dělat? V sobě jsem věděla co je správné věděla jsem že pokud se rozhodnu jen kvůli lékařům tak že dítě dám pryč udělám chybu. Protože v sobě jsem věděla , že nechat si miminko by bylo to správné. Ale stále den co den různé myšlenky . Ty pozitivní střídaly ty negativní .Najednou tu byl den D. měla jsem se rozhodnout co dál. Večer jsem ulehala s tou bolestí u srdce že nevím co paní doktorce říct. Vybavil se mi i sen který se mi v průběhu těch dní zdál. Byl to sen o miminku chlapečkovi , který na mě koukal a já za nim jela do špitálu , nevím proč do špitálu ale byly tam sestry a já ho zahlédla a plakala jsem a sestra mi řekla jejda neměla jste ho vidět... Nevěděla jsem co to znamená ale moc jsem si přála porodit to miminko . Být mu matkou. v noci jsem se rozplakala plakala jsem až jsem lapala po dechu jak bolestné to bylo. Netušila jsem co manžel cítí co chce on ... já jen plakala. Až mi manžel řekl po chvíli ticha....: necháme si ho! na vteřinu se mi ulevilo ale v zápětí mě zžíraly myšlenky co když to řekl jen tak?? Co když mi to bude celý život vyčítat? Nevěděla jsem co ráno doktorce říct. Sedíme naproti sobě . Naše pohledy se střetávají ona s otázkou v očích a já vlastně taky. Ta chvíle se mi zdá tak dlouhá jak naproti sobě sedíme a vlastně obě čekáme co vyslovím. Sama jsem nevěděla co ji říct. Polykám svou poslední slzu a odhodlaně ale se strachem zároveň slyším sebe samu jak říkám: NECHÁME SI HO.
Paní doktorkja jen odpověděla: já to tušila , vím , že jste rodinný typ. Nebojte měla jsem i horší případy dokážem to.
v ten okamžik ze mě spadl těžký balvan šlo to slyšet určitě všude v každém koutku minimálně naší země. Úleva to byla velká. Na to mi řekla pojďte podívám se na těhotenství jak vypadá. Ještě předtím jsem ji řekla , že pokud příroda si ho vezme sama spíš to přijmu než abych ho zabila já. a že pokud by měla nastat tato situace vyrovnam se s tím snáz.
Teď ale ležím na lůžku předemnou velká obrazovka a na ní vidím naše nové miminko , které se dítěti ještě vůbec nepodobá, ale když doktorka zapne repráčky slyším tlukot jeho srdce a vím, že jsem se rozhodla správně. Slzy mi tečou po tvářich a je mi jedno co si kdo bude myslet jsem nejšťastnější máma na světě.
Těch pár týdnu bylo o tom kdo z koho. Vyhrálo naše miminko. ..........
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama