Cesta je cíl

Společná cesta

27. dubna 2015 v 14:20 | kajule74 |  O životě
Od chvíle, kdy jsem se rozhodla, že si miminko nechám, jsem se také rozhodla , že budu poctivě držet jaterní dietu a budu vše dělat tak, aby vše bylo správně. Naprogramovala jsem svou mysl pozitivně a rozhodla jsem se rodit ve 38 týdnu.
Při první návštěvě po měsíci u paní doktorky jsem měla zvýšené jaterní testy. Já věděla proč, protože jsem alergik a pokazdé když jsem přes jaro brala antihistaminika se mi jáítra zvýšila. Jenže moje paní doktorka to pojala negativně. Řekla mi se škaredým pohledem , že pokud budou i příště takové nebude se mnou o ničem diskutovat. Měla tím na mysli , že by mi nekompromisně vzala miminko. V duchu jsem si myslela své a jí jsem odkývala no jasně…
Taky mi řekla že do 20 týdne kdyby se cokoliv zhoršilo bude postupovat stejně, nekompromisní konec. A na otázku a co když se to pokazí až po 20 týdnu? Mi odpověděla , že bych musela porodit a pak děj se vůle boží. Silná a krutá slova od někoho , kdo mi má být oporou. Ale protože jsem si zakázala poslouchat její slova negativní spláchla jsem to a odešla v duchu si myslíc že je to káča. Já ji postupem času začala chápat ona se jen bála.
Když jsem pak ve 22 týdnu přišla měla jsem jaterní testy tak krásné, že ani v normálním stavu jsem je dlouho tak neměla. Ona měla pro mě radostnou zprávu ohledně jaterních testů, já však pro ni zneklidňující a to že mám na těle nějaké vyrážky a protože si tam dozadu v oblasti pasu nevidím požádala jsem manžela aby mě to prohlídl a ten laickým pohledem sdělil , že se nejspíš jedná o pásový opar. A jeje řekla jsem si on hned vyhledal na internetu informace a zjistili jsme, že po 20 týdnu se nemusím ničeho bát. Moje paní doktorka však byla jiného názoru. Hned z radostné zprávy otočila a její pohled se změnil tak že jsem z tama chtěla hodně rychle utéct. Podívala se na to a řekla že to pásový opar asi je ale že neví. Ptala se mě zda mě to bolí. Moje odpověd byla , že ne že bych na to ani nepřišla, kdyby mě to nezačalo svědit myslela jsem si že mám podřené od kalhot … ona mi vynadala že jsem tam nemela vůbec chodit. Řekla mi at jdu na obvodní a buď ať to potvrdí nebo vyvrátí. A pak se mám hned objednat na genetiku, kde sme už byli 2x a pokaždé s dobrými výsledky. Naposledy jsem tam byla ve 20 týdnua ted jsem 22 týden a musím jim zase volat.Když jsem odcházela z ordinace doktorka povolala obě sestry a musely po mě všechno dezinfikovat. Připadala jsem si jako bych tam přišla s ebolou . Bylo mi to nepříjemné zvlášť když v čekárně seděly další ženy a netušily co jsem zač . Navíc jedna ze sester se na to podívala a řekla mi , že se s tím již několikrát setkala a že můj opar je ve stádiu , kdy dávno nejsem infekční, že si z toho nemám nic dělat. Na důkaz toho mi to osahala a uklidnila. Každopádně jsem jela ke svému obvodnímu lékaři, ten na to také sahal a sdělil, že to již infekční není. Ale hned volal na vyšší pracoviště a ptal se co se mnou , vysvětlil jim v jakém je to stádiu ve kterém jsem týdnu a oni ho ujistili že se nemusím ničeho bát a že mě může přeléčit běžnými léky. Sám mi řekl , že jsem to měla asi v lehčí formě když jsem ani bolesti neměla a že to mám malinké. Když jsem volala na genetiku oznámili mi to samé uklidnili mě a objednali na kontrolu. Tam jsem jela až za měsíc. Vše bylo v pořádku a miminko se krásně vyvíjelo bez jakýchkoliv viditelných vad.
Další návštěvy u doktorky byly ještě takové váhavé z její strany. Uklidnila se po verdiktu z genetiky že jsem já i plod v pořádku. Blížil se 30 týden. V tomto týdnu jsem již dávno měla příznaky preeklampsie a těhotenské cholestázy v prvním těhotenství. Nyní jsem byla v naprostém pořádku. Játra i tlak sekaly latinu. A já byla spokojená. Užívala jsem si nádherné těhotenství. Nic mě netrápilo. Nepočítám pálení žáhy a únavu. To k tomu prostě patří. Cítila jsem se naprosto fantasticky. V sobě jsem věřila neustále tomu, že porodím ve 38 týdnu. Moje doktorka však stále s negativním postojem mi sdělila, že budem rádi když dojdu do 34 týdne aby mě pak poslal rodit na vyšší pracoviště. J8 zatím mlčela a své tajemství o termínu porodu jsem si nechávala v sobě. Stačí že já vím kdy to příjde. A já to věděla. Tak jak jsem věděla že čekám chlapečka a genetika nám to prokázala tak jsem uvnitř věděla že vše dopadne dobře a že miminko donosím. Když jsem přešla 34 týden paní doktorka byla mírně v šoku, ale velice ráda. Řekla mi 36 týden a bude to můj životní úspěch. Hned jsem ji vzala slovo a říkám ji : Pročpak se tak podceňujete? Váš životní úspěch 36 týden byla naše Anička a protože Eminka byla 34 týden , Anička 36 logicky toto miminko se narodí ve 38 týdnu. Ona skeptickým pohledem na mě a já s úsměvem říkám z nás dvou já budu ta pozitivní a uvidíte že to vyjde. Došly jsme už tak daleko!!!
Ona mlčela a pak jen dodala budu ráda , když do 36 týdne dojdem… A já opět v sobě věděla , že to jsou jen vystrašené slova někoho kdo v sobě nemá to přesvědčení tu víru a chuť dojít do řádného konce. Další kontrola byla 36 týden ale už ve špitále, ale to jen proto , že byly Vánoce a moje doktorka neordinovala. Doktor v nemocnici mi sdělil , že moje placenta je v luxusním stavu. Že na to , co očekáváme (tedy řekla jsem si v duchu to očekáváte vy já NE !) a na to , že jsem ve 36 týdnu kdy i zdravým ženám placenta přestává fungovat ji mám v naprosto luxusním stavu. Já s pocitem štěstí , že už jsem vyhrála jsem blaženě odpověděla já vím . Dali mi termín porodu císařského řezu, protže oba předešlé porody byly císařským řezem vzhledem k mému zdravotnímu stavu. Ten vycházel na 38 týden ukončený. Ale já si najednou moc moc přála porodit tak přirozeně . Řekla jsem známým , že až budu mít určený termín porodu ráda bych aby přišel spontánní nástup porodu. Když už zázračně miminko přišlo ke mně, ať si taky samo řekne kdy chce ven,ať to tentokrát není na lékařích ale na něm.
Silvestra jsme přečkali v pohodě, Posličci se ozývali a já měla nádherny pocit , že to mohu vše prožívat.Pak přišel den, kdy jsem od rána pociťovala něco jinak. Ve mně bylo něco jinak. Trochu bolesti v podbřišku a pak nutkání na velkou stranu. Nikdy předtím jsem nezažila kontakce takže jsem mohla jen tušit. Necítila jsem se dobře. Ale protože mi doktorka řekla že to vydrží do 14.1. tak jsem se uklidnila a šla si večer lehnout. Manžel pustil film a já si šla k němu lehnout , že se podíváme spolu. Byl pátek druhý den nemusíme vstávat. Jen co jsem lehla během chvilky to přišlo. Ucítila jsem LUP a něco vyteklo. Já se lekla poskočila jsem a řekla manželovi že něco ze mě teče. On si dělal srandu že asi čuram. Jenže já byla nervozní. Protože jsem věděla , že nastan-li porod musíme okamžitě do porodnice kvůli plánovanému císaři. Vstala jsem a opět něco vyteklo, sedla jsem si na záchod a to něco tedy už jistě vím , že to byla plodová voda tekla proudy. Já z filmů znala jak teče trochu ale u mě to byly proudy vody. Nemohla jsem ani vstát jak moc to teklo. Volala jsem mamince aby přišla k nám (bydlí kousek od nás) aby hlídala děti . Přišla a my se odebrali do auta a jeli vstříc novému životu. V duchu jsem byla neskutečně ráda, že tak jak jsem si přála tak to také přišlo. Než jsme dorazili na místo byla jsem celá smáčená plodovou vodou. Začaly kontrakce a míso abych skučela bolestí já si to užívala. Moc jsem si přála aby miminko už bylo na světě a kéž bych rodila normálně. Bohužel normálně jsem rodit nesměla. Pan doktor zamítl, takže mě připravili na sál a z plánovaného císaře byl císař akutní.

Tak jak krásné bylo těhotenství a jak jsem si libovala , že nic není špatného tak samotný porod byl pro mě poprvé neskutečně nepříjemný. Byla jsem lokálně umrtvena a nevím zda je to psychika ale já skutečně cítila všecku bolest. Čtyřikrát mě napichovali blok. Už jsem viděla všecky svaté. Sestry okolo mě měly mnou rozdrcené prsty na rukou z toho jak silně jsem je držela. Když už mě napíchl doktor správně pomalu začal ten okamžik…. Třásla jsem se celou dobu. Nevím zda nervozita z nově příchozího člena naší rodiny, nebo ze strachu z nevím čeho. Ale bylo mi to nepříjemné. Každé "hrábnutí" čímkoliv ve mně jsem cítila ne ostrou bolestí ale tou tupou ale přesto nebylo to příjemné. Nejkrásnější okamžik byl jediný a to ten když mi vytahovali miminko. Najednou je tu. Manžel celou dobu sedel u mé hlavy a stejně jako já byl netrpělivý co se nám to vlastně narodilo a zda je miminko zdravé. Když prďolku vytáhliptala jsem se "co to máme teda?? " A nikdo nevěděl, v tom frmolu si nikdo nevšiml. Sestřička odběhla aby zjistila koho jsem nosila pod srdcem 38 týdnů a komu jsem dala ten život co mu ho chtěli na začátku lékaři vzít. Přišla a říká: "Máte synečka" manžel mě stiskl a myslím , že i poděkoval ale já v ten okamžik nevnímala nic tekly mi slzy radosti , že mám nádherného syna. Potom šel manžel za nim , mě sešívali a vzhledem k tomu, že to byl třetí císařský řez bylo tam ještě dost co upravovat . Pan doktor pracoval a já čekala, kdy přijde manžel s miminkem za mnou. Přinesli mi ho na chvilinku a já mohla pocítit jeho teplé tělíčko na svém a cítila jsem neuvěřitelný příval lásky a něhy. Třetí dítě Třikrát více lásky v sobě pro všecky mé děti.Hned jsem měla potřebu to vykřičet do světa , že se nám narodilo miminko. Psal se již 10leden a bylo chvilinku po půlnoci . Devátého se to nestihlo protože jsme přijeli okolo 23 hodiny. Mám první dítě , které si samo řeklo , že přijde mezi nás jak jemu se bude chtít. A to samé dítě si samo řeklo kdy se narodí. Jsem neskutečn vděčná asi bohu za to všecko. Ten den jsem se stala trojnásobnou maminkou. Splnil se mi můj sen o třech dětech. Sen o kterém jsem už ani nedoufala , že se kdy splní. DĚKUJI všem mým dětem , že je mám . MILUJU JE NADEVŠE.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama